Výzvy informačního věku (část III.) - Prokrastinace a rozptýlenost pozornosti

V minulém článku jsem se převážně věnoval pozitivům soudobých informační technologií a nastínil jsem i určitá negativa. Dnes se pokusím popsat a rozebrat téma, které je v dnešní době hojně omílané, konkrétně problémy s pozorností. Zdá se, že všichni máme dnes alespoň do jisté míry problémy udržet pozornost a delší dobu v kuse vykonávat jeden úkon, věnovat se pouze jednomu zdroji stimulů, nebo i jen začít se soustředit, ať už na práci, nebo na hobby.

Málokomu bude cizí situace, kdy si člověk řekne, že ještě jednou zkontroluje e-maily či zprávy, ještě se podívá na jedno video, a pak začne pracovat. Až zpětně zjistíme, že jsme právě zabili hodinu bezduchým proklikáváním bez zjevného důvodu a bez produktivního výsledku.

Prokrastinace není úplná novinka, ale jde spíše o fenomén dneška

I v minulosti samozřejmě lidé trávili čas nenáročnými aktivitami, jako prolistováváním časopisů nebo přepínáním televizních kanálů, ale zdá se, že dnes je problém daleko rozšířenější a výraznější. Důvodů může být nepřeberné množství, jelikož lidské chování je zřídkakdy jednoduše vysvětlitelné, ale je několik důvodů, které jsou poměrně zjevné.

Prvním je dostupnost (většina populace vlastní smartphone) a jednoduchost, se kterou na internetu najdeme něco, co nás okamžitě krátkodobě zabaví. Tento aspekt problému je navíc znásoben tím, že používat počítač či kontrolovat mobil často musíme, ať už kvůli práci, nebo kvůli komunikaci s rodinou a přáteli.

Aplikace a weby se nás doslova snaží dělat závislými

Stránky a aplikace jako Instagram, Messenger, 9GAG a mnohé další představují možnost okamžitého pasivního zabavení. Tím se nesnažím říct, že jsou špatné, ale způsob, jakým tato nová média konzumujeme, znamená pro lidský mozek konstantní nutkání se jen rychle podívat, co je kde nového. Když se podíváme na McLuhenovo dělení médií na chladná (vyžadující větší participaci konzumenta, působící na méně smyslů menší mírou) a horká (nevyžadující zásadní participaci a stimulující více smyslů intenzivněji), je zjevné, že aplikace jako Instagram jsou média horkem přímo sálající.

Každé otevření nové zajímavé fotky, každý 👍like na našem postu, každá krátká zpráva na messengeru nám zprostředkuje drobnou dávku dopaminu (pocit štěstí, zabavenosti), ke které se třeba prací či čtením dopracujeme až po určité době a po vynaložení jistého úsilí.

Jelikož právě štěstí je to, po čem obecně bažíme, je celkem logickým rozhodnutím zvolit cestu, která nám štěstí přinese co nejrychleji. Problém je v tom, že příslib této chemické odměny by nás měl (alespoň z evolučního hlediska) motivovat k činnostem, které jsou užitečné, což bohužel surfování internetem většinou není. Když jsme však navyklí získat svou malou dávku štěstí ihned a bez námahy, je o to těžší se přemluvit k jakékoliv náročnější, avšak užitečnější, činnosti. Proto lidé méně čtou, komunikují více online než naživo, a od práce je táhne nutkání se v rychlosti podívat na novinky na webu.

Co s tím tedy dělat?

Překonat tuto všudypřítomnou překážku není jednoduché, ale s technickým pokrokem to bude stále důležitější. Přestože mozek je nepředstavitelně komplexní a zatím jen nedokonale probádané pole znalosti, některé principy jeho fungování jsou ve skutečnosti poměrně intuitivní. Délka a kvalita pozornosti se dá cvičit, stejně jako můžeme cvičit svalovou a kardiovaskulární soustavu.

Každá hodina, kterou strávíme čtením, nám posiluje schopnost koncentrace, paměť, jazykové dovednosti a tak dále. Každá hodina soustředěné práce do budoucna usnadňuje schopnost (disciplínu, vůli) s prací začít ve stanovený čas, a nepřerušovat ji, aniž bychom chtěli. Pokud zjednodušíme lidskou motivaci na bič (motivace vyhnout se bolesti, strádání) a cukr (motivace prožívat příjemné zážitky), je rozdíl jen v tom, že historicky jsme kolem sebe měli samé biče (hlad, nemoc, zima…) a museli jsme dřít, abychom vůbec přežili, zatímco dnes máme kolem sebe v západní společnosti spoustu kostek cukru (rychlé občerstvení, smartphony nebo explicitní obsah pro dospělé), a bič si na sebe musíme naučit plést sami, abychom nepodlehli civilizačním chorobám.